Povídka Tvá cesta se pomalu chýlí ke konci. Ne však zase tak rychle, jak byste možná očekávali. Můžete se těšit ještě na několik stránek příběhu a několik pěkně oblých zatáček, než budeme v cíli. Dovolte mi tedy, abych Vás vzala na poslední část cesty.

Užijte si ji a hlavně se na ní neztraťte! :))

Tvá cesta

Část třetí

"Přirozeností člověka je hledání radosti."

- Jan Werich

Zvědavost. Strach. Radost. Prožitek. Zmatek. Radost. Cit. Odpor. Tak nějak šly ty pocity po sobě. A všechny, s výjimkou toho posledního, ti byly vlastní, byly tvé. Pocity v tom významném roce, na který se díváš ve své paměti jako na nějaký obraz. Není to však jen tak ledajaký obraz. Je to tvé vlastní umělecké dílo.

Bláznivé období. Doslova bláznivé. Jako bys to vůbec nebyla ty, a zároveň byla nejvíc sama sebou za celý svůj dosavadní život. Najednou jsi toužila po tom dělat věci, o kterých sis myslela, že nikdy neuděláš nebo jsi toužila měnit věci, u kterých jsi už neočekávala, že je ještě budeš chtít někdy měnit. Byla jsi za sebe šťastná, a byla jsi ze sebe zmatená, v hlavě se ti prala jedna myšlenka s druhou: "Je to špatné, co dělám. Já jsem špatná. Neměla bych to dělat… Ale proč to teda cítím jinak? Proč to tolik chci? Proč cítím takovou radost, když je to špatně?"

Pocit radosti však nakonec zvítězil a šla sis za ním i přes hory, protože ti jednoduše nedávalo žádný smysl ho potlačovat.

Jedno roční období vystřídalo druhé, nesmělé studenější dny nahradily teplejší, s více odvážným sluníčkem, a stejně jako se malé zárodky květin proměnily ve velké silné rostliny plné náhlého zuřivého rozkvětu, i tvá radost, jež na jaře začala klíčit, vyrostla spolu s nově nastávajícím ročním obdobím do své pravé síly a odvahy a zažívala bujný voňavý rozkvět.

Jen si na to vzpomeň. Zbývá ti ještě pár stanic, než budeš vystupovat.

Jedním z těch dnů, kdy tě obklopila přívalová vlna radosti, byla středa a právě začínal nový měsíc. Cítíš zase tu vůni? Jak ten den voněl? Jako káva. 

Protože kávou to všechno začalo. Stala se pro tebe jakýmsi symbolem toho dne. Do dneška vždy, když cítíš vůni kvalitní kávy, tě zasáhne šíp déjà vu a ocitáš se zase na tom místě o sedmdesát let dříve a vidíš sebe, jak nesměle svíráš v rukou béžový papírový kelímek s tou lahodně voňavou tekutinou a usmíváš se jako měsíček…

Káva jako symbol toho dne spolu s bolestí chodidel.

Kolik toho jen vaše nožky toho dne nachodily! Byly se podívat snad všude. Konečně jsi to městečko začínala poznávat, neboť tě vzal na místa, o kterých jsi ani netušila, že existují! Poznávala jsi město a poznávala jsi… Jeho.

Vystoupáním po schodech do několika pater se před vámi otevřel ojedinělý výhled. Z jedné strany bylo možné spatřit historickou část vašeho milovaného města a z druhé strany jste se dívali vstříc novodobým moderním budovám. Do očí bijící kontrast, jenž tomuto městu vévodil, tě ohromil a přitahoval. A později sis uvědomila, jak se tyto protiklady vlastně podobají tvému tehdejšímu životu. Dva zcela odlišné světy, které spolu koexistují. Když jeden svět přijde o ten druhý, vytratí se dokonalost, ta hodnota, kterou vytvářejí pouze společně… Těmto protikladům se říká malý, velký zázrak.

Čas opět přestával existovat, a tak, když jste si na něj zase vzpomněli, zjistilo se, že namísto rychlé kávy, jste spolu strávili celé odpoledne až do pozdního letního večera.

Pro čas je opravdu typické, že vždy letí neúprosnou rychlostí kupředu a člověk je pak nucen dělat určité změny.

A stejné to bylo i s tebou. Život se ti začal měnit před očima a během páru dní se ti změnil docela. Musela ses konečně rozhodnout. Učinit rozhodnutí, na němž závisela celá tvá dlouho naplánovaná budoucnost.

Nerozhodla ses však z rozmaru, jak se ti později snažili někteří namluvit. Důkladně jsi při tom zvážila všechna pro a proti a k tomu ses ještě zeptala na názor srdce a intuice, které vždy chodí ruku v ruce spolu. A vyšla ti jasná, jediná možná správná odpověď.

Byla jsi do hloubi duše přesvědčena, že je to to nejlepší, co pro sebe a svůj život můžeš udělat. Samozřejmě jsi měla pochybnosti, nerozuměla jsi tomu, kde se v tobě bere ta jistota. Ale důvěřovala jsi jí. Důvěřovala jsi sobě…

Avšak, jak se často stává, velice brzy nato bylo s tvou sebejistotou nepěkně několikrát otřeseno. Začalo to malými bezvýznamnými otřesy, ale ty se postupně spojovaly, až nakonec vytvořily jedno velké zemětřesení, které už tvůj svět nedokázal ustát.

A tak se rozpadl ještě dřív, než stihl, chudák, pořádně existovat.

Kde se poděla ta síla, se kterou ses zpočátku do všeho hrnula po hlavě a myslela sis, že ji nic nemůže zničit? Jako bys zase viděla toho látkového králíka za oknem, jak na tebe hledí a přesně na tohle se tě chce zeptat… Ale králík už je dávno někde ve ztracené, zatracené dálce za tebou, neboť cesta uběhla o další kus dál a ty už ho s obrovskou pravděpodobností nikdy nespatříš.

Jak bylo řečeno: byla jsi mladá, ale ne zase až tak mladá, a tak se nemůžeš na nic vymlouvat. Nebyla jsi dostatečně silná. Tak to je.

Otřesy, které začaly zatěžovat tvůj svět, vypadaly, pokud si to ještě správně vybavuješ, a my víme, že paměť máš na toto období z jednoho prostého důvodu výbornou, asi takto:

"To přece nemůžeš myslet vážně. Je to od tebe dost sobecké, nemyslíš? Uvědomuješ si, jak mu tím ublížíš? Musíš myslet i na ostatní, ne jen na sebe!" nebo: "Co je to za hloupost, prosím tě? Zahodit tolik úspěšných let? Není to jen nějaký hloupý rozmar? Abys toho jednou nelitovala…"

To, že jsi sobecká, jsi v té době slýchala kolem sebe docela často. Až tak často, že jsi tomu nakonec uvěřila. Stokrát opakovaná lež se totiž stává pravdou… Ty jsi živým důkazem tohoto rčení.

Opět se v tvé duši objevil zmatek a vzrostlé pochybnosti zadupaly tvou radost nemilosrdně do země, jako kazisvěti rozdupávají napadená městečka.

Ovšem, někteří se radovali a poznamenali, že jsi jen začala klesat z obláčku zpátky na zem, přestala hloupě snít a konečně přemýšlela se zodpovědností dospělého rozumného člověka.

"Je to příliš velký risk, mají pravdu… Co když to nevyjde a skutečně toho budu litovat? Co když si tím jen ublížím? A co on? Nemůžu ho tak zklamat… Nezáleží pouze na mně. A navíc, mám přece všechno. Co ještě můžu chtít? Zajištěnou budoucnost, hodného člověka po svém boku… Co by za to jiní dali? Nebuď nevděčná. Tvé místo je přece tam, " aneb věty rozumného člověka…

Rozumné možná, ale pamatuješ si, jak tě takové myšlenky mučily? Představa, že o to všechno přijdeš, a ještě ke všemu to musíš být ty, kdo to vlastníma rukama zničí, byla k zešílení. Nikdy v životě jsi necítila v sobě takový odpor.

Ale napadání kazisvěty pokračovalo a bohužel vítězilo. Až jednou vyhrálo celou válku.

Když se teď na ten závěrečný, smutný obraz díváš, tolik si stále přeješ, abys ho nemusela vidět. Aby se to tehdy stalo jinak… Ale je důležité vyprávět příběh tak, jak jsi ho opravdu stvořila.

"Já ti nevěřím," pronesl rozrušeně ten nejmilejší hlas, který jsi kdy slyšela, a objetí jeho silných paží kolem tebe ještě zesílilo. Cítila jsi to příjemné teplo, které z těch rukou sálalo, a bylo ti ještě hůř. Chtěla jsi to mít už co nejdříve za sebou.

"Je to pravda. Patřím k někomu jinému," skoro jako by to nebyl ani tvůj hlas. Dávalo to smysl, jelikož ani ta slova nebyla ve skutečnosti tvá.

"K někomu… jinému?" pomalu zopakoval ten první hlas a k tomu se přidal pohled, jenž teď velmi zintenzívněl a vysílal k tobě naději, a zároveň zvláštní druh opovržení. Ruce začaly povolovat svůj pevný stisk.

Na moment, jako by tě nějaká neviditelná síla zmrazila, jsi nemohla v tomto rozhovoru pokračovat dál… Pak se ti ale do mysli vrátil ten racionální blud, kterým tě tvé okolí po několik dní pravidelně krmilo, odvrátila jsi pohled od těch nádherných očí, aby sis to ulehčila, a důrazně jsi přikývla.

"No dobře… Jak chceš…," pronesl opatrně po chvilce ticha první hlas, pak se také na pár vteřin odmlčel, ale nakonec s pevností a s jakousi smířlivostí, pronesl: "Je to tvoje rozhodnutí." 

A ruce tě pustily úplně. Ucítila jsi zvláštní bodnutí kdesi uprostřed hrudi. Teprve potom, jako by sis uvědomila význam jeho slov. A najednou tě rozčílila. Nejradši bys na něho z plných plic zakřičela: "Pleteš se, to NENÍ MOJE volba. Já to přece MUSÍM udělat!" Místo toho jsi tam ale jen tak stála a NIC neřekla.

Nic. Nic.

Až jsi konečně zvedla hlavu, překvapeně jsi zjistila, že záda tvého snu se vzdalují. Jak jsi ho našla, tak jsi ho ztratila.

Kéž bys tehdy nemlčela. Kéž bys zakřičela to, co tě uvnitř tolik dusilo a pálilo. Možná by to byl právě On, kdo by ti vysvětlil, že NEMUSÍŠ NIC. Že je to jen a pouze na tobě, co si vybereš. Možná, že by dnes bylo všechno jinak. A možná, že kdybys toho kluka poznala trochu víc, došlo by ti, proč se tě nesnažil k ničemu přemlouvat.

Kdyby, kdyby… To už se dnes nedozvíš. Jedno ale víš: tímto rozumným činem jsi zahodila jediný a správný klíč od ráje.

Uběhlo několik let. Viděla jsi ho ještě několikrát, protože jste oba každý den navštěvovali stejnou budovu. Ale už jste spolu víckrát nepromluvili. Vyhýbala ses mu a On se vyhýbal tobě.

Uběhlo dalších několik let, opustila jsi vaše milované město a studená historická budova se ti nakonec také vzdálila. I On se ti vzdálil. Ale z hlavy jsi ho stejně nedostala.

Prožila jsi pěkný život, nemůžeš si na nic stěžovat. Ale stejně v tobě stále hlodá ta myšlenka, že to mělo být všechno jinak. Víš to.

A kávu jsi už také nikdy víckrát nepila. Stala se totiž čímsi svatým, čeho ses nehodlala dotýkat.

Stejně jako i navštěvovat určitá místa.

Autobus kodrcavě zastavuje u kraje silnice, která se vlastně už ani nedá nazvat silnicí, spíš lepší polní cestou. Konečná stanice. Je čas vystupovat, protože jsi doma. Jsi u lesa. Tvá cesta je u konce, stejně jako i tvůj celý příběh.

A tady jsou ještě tvá úplně poslední slova, jež tolik chceš sdělit ostatním: "Nikdy neudělej tu stejnou chybu jako já. Chtěla jsem ti jen ukázat, že je naprosto v pořádku být někdy sobecký/á, myslet na sebe, na své štěstí, i když tím dost možná někomu na chvíli ublížíš. Protože… Je to jen a pouze TVÁ CESTA. Jsi to ty, kdo bude s tím rozhodnutím žít třeba až do konce života…

Odcházím, ale svůj příběh tu nechávám."

Epilog

Pravé umění prý vzniká tehdy, spojí-li se dvě zcela protichůdné věci, můžeme je nazvat paradoxy. Ano, umění vzniká vždy z paradoxů. To přesně se ti stalo. Cožpak není smutek paradoxem radosti? A cit paradoxem odporu? Nejspíš proto vznikla tato povídka. Ale otázkou zůstává, zda je tato sepsaná věc skutečným uměním. Posouzení nechávám na Vás samotných...

- konec -

Příběh z části inspirován skutečností

Píseň, jež doprovází příběh:

Was all of that in vain?

Late january, it's time for us to part

Here I am, silent, standing and looking at you

We wake up together, but you are not mine

But I must've got up, banged my fist on the table

Said that I'd never let you go, take you with me

Put the ring on your finger, lead you to the altar

Tell you again and again how much I love you

I don't know how to change it all

Closing my eyes, I still hold you tight

Standing on the edge, we can not see

That we lost our keys to Heaven

I don't know how to change it all

No one else but you will do for me

We stand on the edge without seeing

That we lost our keys to Heaven

Keys to Heaven

Sorry, I was just afraid to admit

That you came into my life and changed it

You wanted to stay but I didn't learn to trust

You went away in tears, but I didn't stop you

But I really must've got up, run after you

Fuck airplanes - let me share my life with you

I could be yours and love you till the end

Slowly getting old, watching our kids grow... 

Timati: Ключи от рая → English translation 

Heavenhttps://lyricstranslate.com