Povídka Sny ve hvězdách: závěrečná část

Poslední slibovaná část příběhu! Dočká se Rozinka šťastného konce?

Část čtvrtá

Kdo byl ten muž, jehož Rozinka vzápětí na mýtině spatřila? Podle jejích kukadel, které se rázem proměnily z ustaraných, vyplašených na štěstím rozpálené a klidem opředené, lze poznat, kdo ji tam tehdy našel.

Jako by se celý svět roztočil, i její hlava a celé tělo bylo najednou celé paf, když se Arteon objevil na louce v mlhavém oparu, rozběhl se k ní a už už ji k sobě tiskl. Zvedl ji v náručí do výšky jako Popelku. V ten moment jí byla ukradená bolest, která se při pevném objetí znovu ozvala. V ten moment jí totiž bylo jedno úplně všechno. Chtěla si jen dosyta užít ten pocit, že je tady. Její naděje skutečně přišla! Nemohla tomu uvěřit, připadala si jako ve snu.

Arteon se jí nemohl nabažit, byl blahem bez sebe. Věděl to, cítil to, že ji včera nevidí naposledy, že to přeci není možné, aby jejich příběh skončil tak nuzně. Přeci ho sem osud nezavál jen proto, aby se s ní seznámil, bezděky se zamiloval, a pak ji tu musel nechat a po celý život na ni jen nostalgicky vzpomínat! Nedávalo mu to smysl.

A měl pravdu.

"Věděl jsem, že přijdeš. Já to prostě věděl!" opakoval stále dokola jako ochromený, oči do široka rozevřené, prohlížel si ji a zdála se mu dnes snad ještě krásnější než dřív. Ach, kdyby věděl... Kdyby jen věděl, že se jí pod košilí skrývají bolavé modřiny a pod nimi hluboko uvnitř rány, které se jí už nikdy zcela nezacelí. Rozinka si už dávno před jejich setkáním slíbila, že mu nikdy nepoví o tom, co se jí toho dne přihodilo. Nejen, že se za to strašlivě styděla, ale také jí bylo jasné, že pokud by se její budoucí manžel dozvěděl, že už s nějakým mužem před ním byla, i když nedobrovolně, nemusel by ji už za svou ženu chtít. To však netušila, jak obrovská Arteonova láska je. Neopustil by ji kvůli takové věci, ba ani jiné.

Dlouho se na mýtině nezdrželi, oba se už nemohli dočkat, až vyrazí na cestu. Arteon se těšil konečně domů a Rozinka, že konečně zmizí do jiného světa, než do teď znávala. Hlavně co nejdál odtud.

Jednu věc však ještě na mýtině udělali. Arteon chtěl vědět, proč se nakonec rozhodla jinak. Samozřejmě, byl zvědavý, kdo by také nebyl. A tak přinutil dívenku říci mu alespoň něco. Vše svedla ve svém vyprávění na Hostinskou. Pověděla mu, že ji zbila a že toho už jednoduše začala mít dost, že dostala obrovský vztek, a tak utekla. Když to Arteon slyšel, vztek tentokráte začal jím nebezpečně cloumat, až to vypadalo, že se snad rozběhne do hostince a udělá tam s tou babou pořádky a z hostince kůlničku na dříví. Byl tak rozčilený, že ho musela Rozinka prosit málem na kolenou, aby to nedělal. Ještě dlouho mu trvalo, než se uklidnil, neboť nedokázal přenést přes srdce, že jeho křehkému, nádhernému a milovanému stvoření někdo tak krutě ublížil.

"Dobře, nepůjdu tam, ale jen kvůli tobě!" řekl nakonec, ale velká vráska mezi jeho rozhněvanýma očima ne a ne povolit.

"Raději už pojďme, aby nebylo pozdě, jistě se po mně už začali shánět," zašvitořila Rozinka, navzdory tomu, že se stále obávala, aby na Hostinskou nevletěl, až si půjde do hostince pro své věci. Naštěstí, jak se za nedlouho Rozi dozvěděla, měl Arteon svých pár švestek již sbalených a nachystaných na svém věrném koni, který čekal nastrojený na lesní cestičce kousek od mýtiny. Vše bylo dokonale připraveno na rychlý úprk.

A tak se stalo, že Rozinka poprvé nasedla na koňský hřbet a poprvé měla tu čest vidět, jak vypadá jejich ves, kde celý život žila. Ta ji však tolik nezajímala, především si už představovala, jaký asi bude její nový domov.

Byl neskutečný. Podle Rozinky neměl daleko k ráji. Všude se rozprostíraly dlouhé lány vinic, celý ostrůvek obklopovalo nádherné skalnaté pobřeží, velice často tam rostla široká pole levandule, jejíž vůně se vždy linula po celém městečku, a dokonce za těch největších veder pronikala až do domu vinaře. Tato ušlechtilá bylina se stala nejoblíbenější květinou naší holky spolu s voňavým rozmarýnem, který pěstovali na malé zahrádce před domem. Vinařský domek ležel na malém poloostrově, výběžku, kde stál i bílý maják.

Na moře a jeho vlny vypadající vskutku jako živé mohla Rozinka koukat celé hodiny a nikdy by se jí ten výhled neomrzel. Konečně mohla žít svůj sen, zažít všechno a ještě víc, než o čem snívala ta všechna zoufalá léta.

Arteon se jí stal úžasným mužem, po zbytek života svou křehounkou ženu chránil před všemi zlými lidmi. Byl pyšný na to, jakou jedinečnou ženu má. A měli spolu stejně jedinečných pět dětí! Všechny z nich něco po mamince podědily, avšak všechny jen tak trochu. Narodily se pouze s malým vínovým znaménkem, jež mělo každé děťátko jinde na těle a nikdy ne na tváři. Příroda tak hlásala, že tyto děti patří právě k této hrdé matce.

Nikdy se nenaplnily zlé předtuchy, které Rozinka viděla té noci, kdy ji Arteon žádal o ruku. Jeho rodina byla sic zpočátku dosti překvapena, koho si to ten jejich kluk ze světa přivedl, ale postupem času si na její tvář všichni zvykli a jelikož bydleli na malém ostrově, kde bylo pouze jedno městečko a málo lidí, i jiné zvyklosti než na pevnině, nikoho ani nenapadlo ji považovat za nebezpečnou čarodějnici. Čarodějnického umění a magie využívali lidé pouze na pevnině, na ostrůvky se tyto věci nerozšiřovaly.

Co nevidět si Rozinku celá rodina, ba i další lidé z městečka oblíbili pro její čistou a milosrdnou povahu. Zapadla do jejich rodiny jako dílek, o kterém nikdo ani netušil, že jim schází k dokonalosti.

Každý má právo na láskyplný život, bez ohledu na to, jak vypadá nebo, kde se narodí.

Epilog: Rozinka

Sedím na velkém bílém kameni a pohled mám upřený do nekonečných dálek tyrkysově modrých vod oceánu. Soustředěně pozoruji velkou úchvatnou vlnu, jak se přibližuje k šedému ostrému útesu v hloubce pode mnou a užívám si ten dokonalý mírumilovný pohyb, který dokážou utvořit pouze vlny na moři. Dýchám teplý slaný vzduch prosycený vůní levandule a rozmarýnu a odkudsi za mými zády se ozývá veselé výskání dětí, jak si hrají na honěnou. Když slyším jejich vysoké hlásky, cítím v duši neochvějnou hrdost, radost a lásku. Jsem tolik vděčná. Obě ruce mám položené na svém stále se zvětšujícím břichu a najednou cítím, že se mi pod nimi něco pohnulo. To nic. To jen naše další děťátko na cestě si řeklo, že mě pozdraví. Usmívám se a cítím kouzelný klid. Klid z této čarokrásné chvíle, klid z toho, jaký mám dnes život, klid, protože vím, že vše bude už navždy v pořádku. Staré rány hluboko uvnitř mě se téměř zahojily. Nechaly po sobě jen malé jizvy ve formě dalekých vzpomínek. Tak dalekých, jako pobřeží pevniny za tímto oceánem. Všechno zlo je pryč a já mohu poklidně, beze strachu dýchat.

Podívám se doprava a vidím, jak ke mně po pěšince od bílého majáku kráčí můj muž. Také se usmívá a volá na děti. Dojde až ke mně, pohladí mě jemně po pravém líčku a nabídne mi kuličky těch nejvoňavějších a nejšťavnatějších fialových hroznů, které přinesl s sebou. Už je nejspíš nejvyšší čas, co nevidět začne vinobraní.

Čtyři rozdováděné děti se kolem nás shromáždí, posedají si do měkké trávy, to nejmladší si tatínek posadí na klín a všem také nabídne voňavé kuličky. Připadám si jako ve snu.

Konec