Povídka Sny ve hvězdách: část druhá

Pokračování mého středověkého příběhu. Snad se Vám bude líbit!

Část druhá

Arteon se vrátil na místo činu a u přísně vyhlížející Hostinské si předplatil ještě jednu noc v tom samém kamrlíku. Ta tlusťoška si ho měřila od hlavy k patě velice podezíravým pohledem, jako by mu snad na očích byla vidět všechna ta neplecha, kterou měl skutečně v plánu.

Když zaplatil, rozhodl se, že se poohlédne po té holce už teď. Netrpělivec jeden! Ačkoliv nemohl přece tušit, že je to stejně zbytečná námaha, protože jak víme, Dívka má své určené místo a nikde jinde ji v bílý den nemá šanci zahlédnout.

Sám anděl strážný snad nad ním celičký den stál, když ho ani nenapadlo se po Dívce v hostinci ptát. To by byl teprve průšvih jako noha, kdyby se Hostinská dověděla, že jejich holku kdosi viděl, a ještě ke všemu se o ni zajímá! Naštěstí tomu tak osud opravdu chtěl, aby se ti dva večer skutečně pod hvězdami setkali.

Konečně! jásala Dívenka potichounku, když se slunko ztratilo za hory a ona s radostí pro ni vlastní vylézala z úkrytu s hlavou plnou jediného krásného cíle - vyplout za svými sny.

Skoro až běžela, jak se nemohla dočkat svého ztrouchnivělého mola, líně se pohybující hladiny, hvězdiček, ticha a především míru.

Mír ten večer skutečně nastal, zato ticho jen sotva.

Arteon se celý den cítil, jako by seděl na hřebíkách. Nervozita s ním cloumala a často jej nahlodávaly pochybnosti, zda jeho návrat nebyl zbytečný, když Dívku nikde napříč celým dnem ani nezahlédl. Napadaly ho různé možnosti, jak to s ní vlastně je. Co když vůbec není odtud? S tímto místem nemá nic společného a do hospodárky vlezla, jen aby tam něco ukradla a potom zmizela zase někam do neznáma? Co pak?

Ale těmto představám se mu věřit nechtělo. Nějak tušil, že tomu bude jinak. A byl odhodlaný zjistit pravdu.

Když se pak Dívka večer skutečně ukázala na stejném místě, kde ho včera opustila - v tmavém okénku - Arteonovi se téměř zastavilo srdce. Nemýlil se... Je tady! jásal zpola ukrytý za zdí hospody, z místa, odkud ji také minulého dne s obdivem pozoroval.

Ta chvíle, kdy ji opět uviděl, se dá jen horko těžko vyjádřit slovy. Byl úplně bez sebe, už zase zapomínal dýchat, a štěstí rozlévající se mu po hrudi bylo žhavé jako tekuté zlato.

Pozoroval, jak obratně holka vylézá z okna ven a jak rychle se spouští dolů, a nejraději by jí z toho okna vlastnoručně pomohl! Nesměl však hned vše pokazit. V hlavě měl přesný plán, kterého se musí držet. První část je úspěšně za ním: hroznová Dívka se objevila! A teď hezky zjistí, kam to má vlastně namířeno a pak... To už je ve hvězdách.

Vyčkal, až popojde pár dobrých krůčků k lesíku, ze kterého včera vyskočila, a už už opatrně, hlavně nenápadně za ní!

Holka ale nasadila tempo! říkal si, když ji hned krátce poté ztrácel ve tmě lesa. Jeho uši však patřily k těm citlivým, a tak slyšel s jistotou alespoň její kroky.

Srdce mu bušilo tak zběsile, až se bál, že ho snad tím hlasitým tlukotem samo prozradí. Představovalo pro něj dokonce větší hrozbu než praskající jehličí pod nohama.

Velké štěstí však při něm stálo, když se Dívka ani jednou s podezřením neotočila a zastavila se až u jakési divně vyhlížející stojaté vody připomínající... močál? Arteon se s údivem postavil opodál za urostlý strom a čekal, co se bude dít. V hlavě mu trčela spousta velkých otazníků, co že tu ta holka pohledává. Člověku by z té zvědavosti i houby na hlavě mezitím vyrostly, než si Dívka konečně usmyslela, že se usadí na okraji té špinavé louže. Alespoň Arteonovi se ta voda zpočátku zdála být kalnější nežli celá tato záhadná noc. Když však byl za pár chvil okolnostmi donucen přijít blíž, vše se najednou zdálo být jasnější...

Sotva se Dívka u rybníčka posadila a pohledem plným obdivu na krátký čas spočinula na blyštivé hladině, vyrušilo ji to. Cosi jako by se za jejími drobnými rameny pohnulo. V tu ránu sebou prudce trhla, neboť na takové zvuky nebyla v liduprázdném lesíku zvyklá, snad ani zvěř tady nikdy nepotkala. Oči měla ostražitě do široka rozevřené a jen v tu chvíli litovala, že se nenarodila jako kočkovitá šelma, která v noci vidí znamenitě, když konec konců stejně jako kočka chodila ven hlavně v noci...

Byla si jistá, že právě z támhle toho temného kouta opodál vyšel ten prapodivný praskot větví. Někdo tam je! cítila to. Další vteřiny měly pro Dívku nekonečně dlouhého trvání, jak se se zatajeným dechem a srdcem snad až v krku zmateně snažila v zákeřné tmě najít původ toho vzruchu. Už jen tohle ji dokázalo vystrašit natolik, že by se v ní krve nedořezali, ale co přišlo zanedlouho potom, bylo ještě horší.

Zasáhl ji šok podobný mrtvici, když před ní ze tmy najednou stanul kluk převyšující ji o celé dvě lidské hlavy! Dívka si okamžitě instinktivně sáhla na znetvořenou tvář a s výkřikem, který musel být bezpochyby slyšet až k hostinci, si snažila obličej skrýt co nejhlouběji do dlaní. Skličující strach ze skutečnosti, že ji spatřil cizí člověk, a co všechno to teď pro ni může znamenat, ji doháněl téměř k šílenství.

"Ne! Neboj... Neboj se mě!"

"Áááá!" křičela Dívka v odpověď.

"Neboj, já ti neublížím!" dodal ještě Arteon, vyděšený z Dívčiny přehnané reakce na jeho přítomnost. Takto si to zrovinka nepředstavoval. Tak nějak ho ani nenapadlo, že ji svým zjevem vystraší! Jak by vůbec mohlo, přece neměl ani páru o tom, co Dívce od malinka vštěpovali do hlavy o cizích lidech...

Když ji jeho ujištění ani za mák neuklidnilo a dál se před ním klepala strachy jako ratlík, ruce pořád pevně přitisknuté k tváři, v panické hrůze spustil: "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit! Byl jsem jen zvědavý, kam to jdeš a... a... pak pode mnou praskla ta větev a už nemělo smysl se dál skrývat. Promiň mi to, prosím! Já jsem ten poslední, kdo by ti chtěl ubližovat!" přiznal se ke svému činu, neboť nevěděl, co v té chvíli má dělat. Bál se o ni, slyšel její zrychlený dech a nedokázal si ani představit, jakou rychlostí teď tluče srdce pro změnu jí.

Arteon netušil, zda to způsobil jeho proslov nebo milý úsměv, o který se vzápětí rychle pokusil a který Dívka díky bohu zachytila, ale zdálo se, že ji ten největší prvotní šok trochu opouští. Stále sice na něj koukala skrz ruce a jako na největšího zločince století, ale už alespoň nepištěla, a dokonce mu přišlo, že si jej se zájmem začíná prohlížet.

"Jak se jmenuješ?" vypadlo z něj, aniž by to nějak plánoval. Nemohl si pomoci. Když byl konečně v její blízkosti, nedovedl se vůbec ovládat. Zíral jí do očí jako do dvou bezedných studní, beznadějně se v nich ztrácel.

Dívka se nejprve dlouho zdráhala odpovědět, ale nakonec se Arteonovi přece jen naskytla příležitost slyšet její hlas. Tak zvonivý, tak rozmilý, až se mu z toho zachvěly i ty nejjemnější chloupky na zádech.

"Já nemám jméno," hlesla potichounku.

"No páni! Jak to, že ne?"

Čekal by jakoukoli odpověď, ale tuhle tedy ne... Jak takové krásné stvoření nemůže mít jméno?! Dokázal by ji sám pojmenovat do pár vteřin.

Ano, byla krásná... Takto na blízko ještě půvabnější! Všichni by si o něm nejspíš mysleli, že zešílel, že o této čarodějnici smýšlí jako o krásce, ale Arteon to tak vnímal... a nemohl si pomoci.

Co bylo přesně to, co ho k ní tolik přitahovalo už od prvopočátku? Říká se tomu Hvězdná přitažlivost... Přitažlivá síla, jež se nedá vysvětlit rozumem, ale pouze srdcem. 

"Mé jméno je Arteon!" pokračoval, zatímco Dívka na něho jen mlčky koukala zpoza svých drobných prstíků. Když si prozatím nemohl prohlédnout její tvář, alespoň si všímal hubeňoučkých rukou a velkých tmavých kukadel. Tak tmavých, že by ho krucipísek zajímalo, jakou mají ve skutečnosti na denním světle barvu! Snad... kaštanovou? hádal v duchu a u toho si vůbec neuvědomoval, jakou předlouhou dobu na sebe oba tiše, bez hnutí zírají. Dívka nejspíš nepatřila k příliš výřečným lidem.

"Ehm... Tak tedy... Neposadíme se tady na chvíli spolu?" vylezlo z něj, když se konečně vzpamatoval, a zlehka podupnul jednou nohou do mola, na kterém oba stáli.

A přesně to neměl dělat. V ten okamžik se totiž životem už tolik znavené kůly ozvaly hlasitým praskotem, jak se začala lámat jejich ztrouchnivělá těla, a půl mola spolu s Arteonem se skácelo do bažinaté vody! Dívku ta pohroma naštěstí nezasáhla, zůstala stát na zbylém kousku posezení. Arteon překvapený náhlým zvratem situace nestihl ani vykřiknout a už ho objímaly ledové hektolitry tmavozelené tekutiny.

V těch páru sekundách se seběhlo hned několik důležitých událostí najednou. Zaprvé, Arteon poznal, jak chutnají zdejší staré rybníky, a že to s nimi není zas tak zlé, a zadruhé, nejen molo se zhroutilo, ale spolu s ním se mezi Dívkou a chlapcem prolomily ty nejsilnější ledy. Dívenka se totiž k velkému úžasu začala smát zvonivým smíchem, který Arteon nemohl přeslechnout, i když měl ještě celé uši ponořené pod hladinou. Jeho počínání vlastně nemohlo dopadnout lépe...

"Kruci!" zaklel spíše z legrace nežli z naštvání. Moc dobře vnímal, jak se dívčino chování vůči němu mění, a tak se najednou nedokázal na dřevěného zrádce tolik zlobit.

"Jsi legrační!" poznamenala Dívka mezi smíchem, který se jí nedařil zastavit. Mezitím se Arteon dostal z vody ven a posadil se jako vodník vedle ní. Dával si však velký pozor, aby ji přitom nezamokřil.

"Děkuji, je mi ctí!" odvětil Arteon a také se zasmál od ucha k uchu své povedené vodní příhodě.

A pak přišla ta chvíle, na níž tak dlouho čekal.

Dívka nejspíš v tom shonu úplně zapomněla na svou tvář, už ji neskrývala v dlaních, a tak si ji konečně mohl pořádně celičkou prohlédnout. Nechtěl ovšem vypadat jako hlupák, který na ni dotěrně civí, a tak se snažil o co největší nezištnost.

"Co si tady vůbec chtěla dělat sama uprostřed noci?" navázal raději zase řeč, aby byl ještě nenápadnější a mohl se na ni v klidu dívat, zatímco ona bude přemýšlet nad odpovědí. Samozřejmě ho i upřímně zajímalo, proč sem zavítala, protože tomu stále nerozuměl.

"Já...," začala a vzápětí se zadrhla. Nejspíš nedokázala najít ta správná slova.

Arteon byl jako v učarování, když ve stříbrném světle úplňku pohledem přejížděl po dívčině pravém líčku, jež bylo poseto mnoha vystouplými znaménky tvaru i velikostí podobné suchým hroznům, přesně takovým, jaké s otcem prodávali u nich na ostrově... Nevěděl však, na kterou stranu obličeje koukat dřív, obě v sobě ukrývaly svůj půvab, sic každá zcela odlišný.

"Chodím sem pozorovat hvězdy a přemýšlet o všem, co mě napadá," vysvětlila Dívka nakonec po chvíli těžkého přemítání.

"Ach tak! Je to pěkné místo k přemýšlení, to máš vskutku pravdu," usmál se na ni Arteon s očima plnýma úžasu, "já také rád pozoruji hvězdnou oblohu, je na ní něco nekonečně nádherného až kouzelného, že?" dodal ještě.

Dívku ten chlapec nepřestával udivovat od první vteřiny, co se před ní objevil. Nejprve se mu povedlo vyděsit ji k smrti, následně rozesmát tak, jako ještě nikdy nikdo v životě, a poté si s ní ještě začal s nadšením povídat o její největší a vlastně jediné vášni, jakou měla. Prozradil jí dokonce, že každá hvězda má své jméno! A že i ona určitě nějaké musí mít...

"Skutečně nemám žádné jméno... Hostinská mi žádné nedala," prozradila Dívka po chvíli jejich společného, stále dosti rozpačitého klábosení o hvězdách.

"Hostinská? Takže opravdu v tom hostinci bydlíš?"

"Ano," přitakala smutně a najednou pocítila šílené nutkání se chlapci svěřit. Chtěla mu povědět o svém životě v chlívku, o zoufalství, které tam prožívá, a hlavně o tom, jak moc si to přeje změnit. Ale neudělala to... Alespoň prozatím. A chlapec se také neptal. Znenadání totiž začal Dívce vyprávět o svém životě, o svých cestách a o všem, co při svém putování zažil a viděl. Nikoliv však proto, že by se chtěl svým dobrodružstvím chlubit, nýbrž proto, že v něm Dívka vyvolávala pocit nervozity. Vždy, když byl Arteon nervózní, bylo pro něj jen příznačné, že začal překotně mluvit o všem možném, aniž by si svou upovídanost uvědomoval. Takový zkrátka byl. A navíc, potřeboval se už se svými zážitky někomu svěřit. Měl jich plnou hlavu, bál se, aby se mu z nich nerozletěla. Přece jen už byl na cestách dlouho sám, a i přes to, že potkával velkou hromadu lidí, s nimiž se často i rád přátelil, pociťoval samotu.

Mluvil a ona zase se zaujetím poslouchala. A i když se v jeho rychlém toku myšlenek a informací valících se na ni z jeho nervózních úst ztrácela a nejméně tak půlce věcí z jeho monologu ani nerozuměla, byla mu tolik vděčná. Konečně se někomu zachtělo si s ní přátelsky popovídat! Ten chlapec chudák ani netušil, jak velkou cenu to pro Dívku má, a že se v ní právě rodí zcela neznámé pocity - čirá radost, radost z něčí přítomnosti...

O tom nic vědět nemohl, čeho si však povšimnout stihl, byl spokojený a poklidný úsměv, jenž se Dívce čas od času mihl přes tvář a později se tam objevoval čím dál častěji a zůstával čím dál déle, až se na Arteona bez okolků v kuse mile usmívala. V těchto chvílích často přestával mluvit, ba i zapomínal, co vlastně chce říct, a většina jeho nervozity se vytrácela kamsi do neznáma.

"Ehm...," začal zčista jasna, aniž by si byl zcela jist, jak bude pokračovat, "prosím přijmi mou hlubokou omluvu za to, jak moc jsem tě předtím vyděsil. Nevěděl jsem...," pokračoval nakonec, ale vzápětí se zase zarazil, pohledem opět spočinul na fialových rozinkách na jejím líčku a najednou by dal svůj život za to, aby se jich mohl dotknout.

"Ale ne, ty se mi přece nemáš za co omlouvat!" poznamenala rychle Dívka. Její hlavička vůbec nechápala, proč by jí měl skládat omluvu, velmi ji to překvapilo. Ovšem mile, nikdy se jí totiž nikdo v životě neomluvil, ať už jí způsobovali cokoli.

Paní Noc utíkala kupředu jako za bouřky blesk po obloze a ti dva na rozlámaném molu zapomínali na čas, i na skutečný svět kolem nich, a tak se stalo, že u zelené vody proseděli noc. Bylo to právě svítání, které zapříčinilo jejich "probuzení".

"Musím se vrátit, je pozdě!" zašvitořila Dívenka polekaně, když se rozhlédla po lesní mýtině, která už stihla býti vybarvena denním světlem, stále sic dosti šedivým, ale rychle se měnícím v paletu všech rozličných barev letního dne. Čím to, že nebyla sto všimnout si, že už uběhlo tolik času? Zmatená, zmítající se ve strachu, co za peklo na ni doma může čekat, se s rychlostí letící hvězdy zvedla na nohy, které jí jen stěží po té věčné době prosezené na zadku chtěly poslouchat, a už už se chystala vyběhnout směrem k hostinci, když se při pohledu na molo zarazila.

"To asi nepůjde...," hádal správně Arteon a v duchu se pousmál... Cožpak v noci nedošlo k jisté nehodě, kvůli které zůstali oba uvězněni na troskách mola? Inu, i na tohle zapomněli...

Dívka po Arteonovi hodila netrpělivý pohled. Tak ustaraný, že jí obavy z očí přímo tryskaly. Když kluk viděl, jak je z toho holka nesvá a jak nervózně přešlapuje z nohy na nohu, jako by snad chtěla, aby se pod nimi prolomila i ta zbylá část (o čemž se však dalo s Dívenčinou váhou pochybovat), také se kvapně vyhoupl na nohy a navrhnul: "Bez pomoci se suchou nohou asi na břeh nedostaneš, Rozinko... Počkej, pomůžu ti!"

Dívka netušila, co to ta "Rozinka" znamená, ale v tu chvíli na tom tolik zase nezáleželo... Byla v rozpacích, že ji Arteon nějak oslovil, a kdyby neměla tolik naspěch, ráda by si to určitě nechala vysvětlit, ale teď na to skutečně nebyla ta pravá chvíle, a tak jen spěšně přitakala a nechala si od kluka pomoci na zmiňovaný břeh. Arteon, na kterém za celou teplou noc stihla snad uschnout všechna niť, se znovu spustil nohama do vody, až mu dosahovala po pás, a s nesmělostí napřáhl k Dívce paže. Nejprve se ho za ně ostýchala chytit, ale nakonec jí nic jiného nezbylo, než mu do nastavené náruče přímo skočit. Chlapec uměl pěkně využívat situace, jen co je pravda.

Když už ji pevně držel, pohrával si s ďábelskou myšlenkou přitisknout ji k sobě mnohem těsněji a na chvíli tak spočinout v naprosté blízkosti jejího půvabného těla, které však působilo tak křehce, až se bál, aby mu svýma silnýma rukama něco neprovedl! Především proto nechal čertovské myšlenky odpočívat a raději se zadíval do těch velikánských kukadel mrkajících teď blizoučko před jeho obličejem. Konečně! vykřikl v duchu. Konečně se mu dostalo té cti poznat, jaká barva se v nich ukrývá. Tmavě modrá s nachovým nádechem, který jim dodával na jakési zvláštní magičnosti a vyvolával v něm představu dvou velkých zralých šťavnatých borůvek.

A ten pohled, jakým se na něj dívala! Zapálil v něm mnohem víc než jen čirou vášeň... Jednoznačně tak nádherné oči ještě v životě nepotkal. Dívaly se na něho s vroucí laskavostí, něžností a také radostí... Pak si ale všiml ještě něčeho. Hluboko v nich zahlédl mihotavý záblesk jakéhosi záhadného smutku, jenž působil podobně tíživě jako to husté bahno, do kterého se pomalu ale jistě propadávala jeho chodidla na dně rybníku. Nechápal, jak se může objevovat pohromadě opět taková odlišnost jako je radost a smutek. Tahle holka v sobě snad ukrývá všecky protiklady světa! myslil si a jeho srdce v ten moment bylo připraveno vyskočit ven z hrudníku, jen aby se osobně mohlo dotknout té malé dívky.

Ale dost už rozplývání se nad Rozinkou. Reálný svět je tu přece také, nikam neodešel! A čas bývá netrpělivý stejně jako ranní slunce... Přenesl ji tedy opatrně na břeh a tam ji hned, avšak jen neochotně pustil na svobodu. V tu ránu k němu dívka špitla rychlé děkuji a než se vzpamatoval, díval se vstříc jejím zádům a útlým bokům, které se vlnily na vlnku stejně a pod stejnou košilí jako předevčírem v noci.

"Počkej přeci!" zvolal ještě. Už by málem zapomněl... "Uvidím tě tady zítra večer ve stejnou dobu?"

Dívenka se ve spěchu otočila a vyslala k němu nesmělý úsměv. Arteonovi ale prozrazoval vše potřebné... Nebo v to alespoň doufal.

Když se ztratila za větvemi a kmeny stromů, začal teprve pořádně dýchat.

K dívce byl osud zase tentokrát milosrdný, neboť když se přiřítila z lesíka k chatrči, panoval okolo gruntu stále ranní klid. Nikde ani živáčka. V dívce však přebývalo i přes to malé dušičky. Šíleně se bála, aby ji někdo z oken hostince nespatřil, když už se tma zcela vytratila a nahradil ji bílý den.

Štěstí ale při ní stálo obrovské, jediné oči ji toho rána nezahlédly.

Napříč celým dnem byla Rozinka tak rozveselené nálady, že jí byly dokonce ukradené i všechny protivné nadávky a připomínky staré Hostinské, jež jí vždy uštědřila, když za ní několikrát za den přišla, aby jí přidělila další hromadu práce. Často její skřehotavý hlas přeslýchala, i když na ni z blízka křičela. Neslyšela ji přes své vlastní myšlenky, ve kterých se ocitala zpátky na mole s upovídaným Arteonem, nebo ji znovu přenášely z mola na břeh jeho silné paže... Na to myslela ze všeho nejraději. Dokola se vracela k té čarokrásné chvilce, kdy ji držel v rukou a ona cítila to záhadné mravenčení rozbíhající se jí od břicha postupně po celém těle... Vůbec mu nerozuměla, věděla jen s jistotou, že je to to nejpříjemnější a nejkrásnější, co kdy cítila.

Najednou se v jejím dni, jindy šedivém a neradostném, objevily živé zářivé barvy, podobně jako když po zimě na holých šedých větvích stromů vyraší mladičké zelenkavé lístečky a narůžovělé květy s omamnou vůní. Jako stromy na jaře pučí a kvetou, Rozinka také toho dne ožila a rozkvetla. A už od brzkého odpoledne s napětím vyhlížela západ slunce, s nímž mělo přijít další pokračování příběhu.

Konec druhé části