Taaak, jsem tady s druhou částí této povídky! Doufám, že jsem Vás první částí moc neodradila, protože sama musím uznat, že se tento příběh asi nečte tak lehce jako ty předešlé. Ne, že by byl tak příběhově složitý, ale vede člověka k hlubšímu zamyšlení, musíte být při jeho čtení pozornější. A to může, hlavně z počátku, někoho odrazovat. Je plný různých skrytých významů, možná i symbolů, které může být obtížné rozklíčovat... To však byl můj záměr...

 Pokud Vás baví nad touto povídkou trochu dumat, určitě je lepší si ji přečíst celou najednou, až bude publikována celá, nebo jednotlivé části víckrát po sobě. :)) 

A ještě jedna drobná poznámka, než vás pustím k samotné četbě: Minule jsem to ještě neprozradila, ale tato povídka je také do jisté míry inspirována skutečností. :) Docela mě baví míchat skutečnost se špetkou mé fantazie, takže možná (u umělců ale nikdy jeden neví :D), se dočkáte do budoucna ještě dalších příběhů, které se budou vždy alespoň z části zakládat na tom, co vidím kolem sebe nebo jsem třeba i já sama prožila na vlastní kůži... 

Příjemné počteníčko a taky zamyšleníčko! :))

Tvá cesta

Jenomže to krásné nemůže být vyprávěno ani prožito samostatně, nezávisle. To krásné se totiž nedá oddělit od toho špatného. Všechno je spolu propojené, navzájem se doplňuje a existuje jen závisle na tom druhém. Jinak ztrácí svou pravou hodnotu… Cožpak si člověk, který nikdy nepoznal nemoc, může vychutnat skutečnou hodnotu svého zdraví?

Protiklady, paradoxy.

Život je plný paradoxů. A nejspíš proto je i tak krásný…

Nenávidíš, a zároveň miluješ tu dobu, kdy se ti život obracel naruby. Bylo to to nejkrásnější, nejvzrušující, a zároveň to nejtěžší, nejsmutnější období tvého života. Byla jsi mladá, ale ne zase tolik mladá. Chtěla jsi všechno, ale vlastně skoro nic. Nevěděla jsi, co chceš, ale vlastně jsi to věděla moc dobře. Ze všech nejlíp jsi to věděla, a ze všech nejlíp to věděli Ti ostatní.

Stačil jeden, možná dva pohledy a bylo ti to jasné jako facka. Ano, s fackou se dá také pěkně rovnat to, co se ti stalo. Byla to facka, ale bohužel tě dostatečně neprobrala…

Procházela jsi kolem něj a jen ses tak lehce plaše usmála. Věděla jsi, že se tím něco spustilo. Zvědavost je strašná věc.

Ach ta zvědavost! Ta stačila.

Pamatuješ, jak ses začala těšit na každou příležitost tam být? Týden, co týden. Táhlo tě to k němu, ale také ses snažila pokaždé utéct. Až jednou sis řekla, že utíkání bylo dost.

"Zastav se, sakra. Proč před ním pořád jen utíkáš?" no věděla jsi proč, ale zároveň jsi nechtěla utíkat. Byl to magnet, který nešlo obejít bez toho, aniž by si tě k sobě nějak nepřipoutával. Věděla jsi, že by tě neměl přitahovat. Kdyby bylo všechno v pořádku. Kdyby… Ale ono nebylo všechno v pořádku. Už několik měsíců ne. Tato příležitost ti přišla do života, aby ti to dala ještě víc najevo. Ty jsi byla však slepá.

"Zastav. Zastav," šeptala jsi nervózně sama k sobě, v sobě.

Tvé ráno toho jarního dne bylo docela náročné, měla jsi za sebou důležitou zkoušku, byla jsi z předešlé noci unavená a chtěla jsi jen na chvíli spočinout na tom sluncem vyhřátém místě mezi nízkými keříky, kuželovitými keři a bublající vodou. Chtěla sis vypít tolik vytouženou kávu a poslechnout si trochu hudby. Ale tvé plány byly za nedlouho narušeny. To narušení se ti však líbilo. I když jsi měla velký strach, a zároveň velkou radost, a zároveň tě to vyděsilo. Trochu zmatek, který se ovšem na začátku objevuje vždy…

Srdce ti utíkalo jako vyplašený zajíc z jeho nory, kterého se pokoušejí chytit, a dávalo ti velkou práci, aby na tobě nebylo nic znát. Naštěstí ta radost, která tě celou najednou obklopila, byla silnější než všechny strachy a tu chvíli sis už tehdy užívala.

Do dneška cítíš, jak se ti toho dne slunce, na jaro opravdu silné, zarývalo do holých paží. Když zavřeš oči, jež máš vlastně teď už celou dobu zavřené, vidíš ty druhé ruce, ty nádherné paže, které jsi obdivovala od samého začátku, kterých sis všimla ještě dřív než čehokoliv dalšího. Ty samé paže, které tě později tak silně objímaly a nechtěly pustit. Byly silné, ale zas až tolik ne.

Cítíš ten pevný stisk při podávání ruky, když se ti konečně představoval. Vnímala jsi, jak je ve skutečnosti milý a jak je ti příjemné si s ním povídat. Je to téměř nemožné, ale ještě dnes si pamatuješ, o čem přesně jste mluvili. Ty věty se ti vryly velice hluboko, neboť ještě tolik let po tom sis je v hlavě stále přehrávala. Díky tomu také ještě dnes dokážeš tento příběh vyprávět, sdělit ho konečně světu.

Už je opravdu načase.

Povídání. To bylo to, co tě s ním moc bavilo. Byl tak chytrý! A vždy se dokázal pro nějaké téma tolik nadchnout, že čas kolem vás přestával existovat. Často jsi ho ráda jen poslouchala a dívala se na to obrovské nadšení, se kterým ti něco vysvětloval nebo vyprávěl. Pozorovala jsi jeho mimiku a oči. V těch očích bylo něco neskutečně nádherného, jež se dá jen horko těžko popsat.

Celkově je velmi těžké, ba dokonce nemožné popsat tu skutečnost, protože tomu, kdo ji neprožil na vlastní kůži, bude nejspíš vždycky znít jen jako obyčejné klišé, o kterém se mluví po staletí, tisíciletí.

Ale i přes to o tom mluvíš, i přes to z celého svého bytí toužíš po tom, aby tvůj příběh někdo četl, prožíval ho s tebou. A hlavně… Aby se z něj poučil. To je to tvé nejdůležitější poselství, proč to předáváš dál. Chyby ostatních jsou tu přece proto, abychom se z nich učili…

Od toho dne, kdy jste si poprvé povídali, jsi ho už z hlavy nedostala. A začal se kolem tebe roztáčet ten kolotoč.

To On vyplnil všechen prázdný prostor ve tvé hlavičce, vlastně i ten, který už byl plný, protože svou silou dokázal vytlačit všechno ostatní pryč a za chvilku tam byl jen On sám. I ve chvílích, kdy by tam ani za nic být neměl… Ale to byla skutečnost. Magnet zase plnil svůj přirozený úkol. Bylo ti to příjemné, nemohla sis pomoct. A také to bylo přirozené. Všechno jsi pociťovala tak spontánně, patřilo to k tobě a přirozené bylo i pokračování. Cožpak nejsou pocity štěstí v životě člověka přirozené a správné? Později se tě snažili přesvědčit, že ne.

- konec druhé části-