Povídka Kámoš: část druhá (závěrečná)
Dokončila jsem povídku! Konečně... Tak vám přeju pěkné počtení! :))
Ještě chci připomenout, že tato povídka jednou bude součástí většího příběhu, a proto vám v ní možná budou připadat některé věci zvláštní nebo budete uvažovat nad tím, proč jsem to napsala právě takto (Jako například to, proč postavy mluví středočeským nářečím... )
Vše tam má svůj smysl, který se objasní až později, v pokračování tohoto příběhu... :)
Než se stihl otočit za hlasem, jenž mu byl vzdáleně odněkud povědomý, nějaký kluk s čepicí, hluboko zaraženou do čela, hbitě přeskočil zídku a stanul před nimi.
V tu ránu muži zasvítily oči.
Byl to totiž syn jednoho jeho kolegy z bývalé práce. Nejen, že ho potěšilo vidět známou tvář, ale také mu hned bylo jasné, že právě tento kluk je jejich šance.
Spása.
Důvod, proč tu čekali celou tu zatracenou dobu.
Znal toho chlapce dobře. Občas jim v docích vypomáhal, když bylo potřeba. Hodný kluk. Jen o pár let mladší, než byl on sám. A měl rád zvířata.
Proč mě to hned nenapadlo? Měl jsem tě odvést hned k němu…, prohodil mladík v duchu k psíkovi, zatímco si s klučinou potřásal rukou na přivítanou.
"Tobě ho svěřím rád. Nic mu u tebe chybět nebude, to vím určitě," poznamenal mladý muž, když se jejich počáteční neurčité klábosení o všem možném, zejména pak o docích a o tom, že se tam nic nezměnilo, přesměrovalo zpátky k psovi.
"Jo, můžeš se spolehnout," usmál se kluk a vzápětí si dřepl, aby psíka podrbal za ušima. Pes měl ze setkání s ním obrovskou radost, hned k němu přátelsky přiskočil, neboť se neviděli poprvé. To se v jejich situaci jen hodilo.
Když je muž chvíli pozoroval, jak se spolu mazlí, ve svém přesvědčení o klukovi se jen utvrdil. Hluboko někde cítil, že to bude dobré. Teď už jen překonat tu strašlivou chvíli. Přirozeně ji chtěl ještě oddálit, ale věděl, že se do toho musí pustit co nejdříve. Nedávalo smysl na nic čekat.
Proto začal: "Dáš nám ještě chvilku o samotě? Chtěl bych se s ním rozloučit, víš… A tak nějak promluvit mezi čtyrma očima, chápeš? Víš, jak to myslim…," snažil se muž překotně vysvětlit doprovázeje své věty opět výraznými gesty obou rukou.
"Jo, jasná věc," přitakal kluk a na pár kroků se od nich vzdálil.
Tak a je to tady… Musíme to nějak zvládnout, přelétlo muži po hlavě, zatímco mu již úzkost začínala škrtit hrdlo a srdce se mu rozjelo na plné obrátky, až nakonec přehlušilo naprosto všechen neutichající pouliční humbuk okolo.
Ze všech sil se ale snažil rozpomenout na všechno, co chtěl svému čtyřnohému příteli povědět, než se jejich cesty rozdělí.
Bál se, aby na něco podstatného nezapomněl. Bylo to velice důležité, jak pro něho samotného, tak především pro psíka. Chtěl si být jist, že až bude po boku toho kluka odcházet, nebude úplně vyděšený a zmatený. Jestli se mu to povede, netušil…, ale byl odhodlaný pro to udělat všechno.
A tak se soustředil pouze na svého přítele, který tu teď před ním stál a s neobvyklým napětím v obličeji ho probodával svýma kaštanovýma očkama. Samozřejmě, že v nich muž uměl skvěle číst, a tak přesně chápal, co tím pes míní. Všechen ten smutek a nervozitu teď prožívali společně. Hluboký klid, kterým psík celý večer oplýval, se pro tuto chvíli nenávratně vytratil.
Muž se zhluboka nadechl, velké paže zlehoučka obtočil okolo huňatého krku a pak konečně spustil: "Nevím, jak začít, kámo, ale chci ti hlavně říct, aby ses nebál… Že to bude v pořádku… S Jakem ti bude dobře. Určitě teď líp, než se mnou… koukni na mě, nejsem teď schopnej postarat se ani sám o sebe, natož o tebe… Moc mě to mrzí, kámo…," na moment se odmlčel a začal psíka hladit po dlouhém čumáku, jak to měl často ve zvyku. Věděl, že to psa uklidňuje.
"Víš, vzpomínám si, jak jsi byl ještě malej prcek a jak jsi pletl těma v tý době už velkejma pacičkama… Neuměl jsi je ještě dost dobře používat… Ale hlavně si pamatuju, jak jsi Jennifer rozkousal ty úplně nový boty a ona tě pak za to nenáviděla a mně vyhrožovala, že buďto půjdeš z domu ty, nebo ona, pamatuješ? Seděli jsme pak spolu na patníku před barákem a já jsem ti tam něco slíbil…," muž pohledem letmo loupl přes rameno ke klukovi v čepici, "slíbil jsem ti, že tě nikdy neopustim…," očima se vrátil zase zpátky a tím nejpevnějším hlasem, jaký v té chvíli svedl, zašeptal chlupáči přímo do ucha: "A ten slib dodržím… Neloučíme se na napořád. Jsi můj pes… Vrátim se pro tebe, hned, jak to bude možný… Jen to, prosim tě, neřikej tomu klukovi, jo? A buď na něj milej. Jsem mu za to fakt vděčnej, že nám pomoh…
Tak jo, maličkej, už budem muset jít, nebo si to ještě Jake rozmyslí, a to teda nechci, víš…
Hlavně nezapomeň… mám tě rád a neopustim tě!"
Pomalu se zvedli a se ztěžklým srdcem zamířili ke klukovi.
"Tak Jaku, od teď už je to na tobě, oukej? A prosim tě, starej se o něj jako o poklad, jo?"
"Oukej. Vždyť mě znáš, o to se nemusíš bát."
"Tak jo, skvělý… A ještě jednou moc dík, pomohlo nám to."
"Jo, taky jsem rád… Hele, ty prachy… Stačej zejtra? Nemám teď u sebe tolik… Můžeš se ráno stavit mezi lodě, budu v práci."
"Aha. No jo, to neni problém… Tak zejtra, domluveno."
"Oukej."
"Počkej ještě, málem bych zapomněl…," muž sáhl do kapsy od kalhot, vytáhl z ní vodítko, připnul na něj psíka a naposledy ho spěšně objal.
A v tu chvíli opravdu s jistotou pocítil, že to není jejich poslední objetí. Netušil sice, odkud se v něm taková jistota bere, ale na tom vůbec nezáleželo. Byla tam a byla skutečná…
V kuželech světla pouličních lamp se muž díval za čím dál víc v mlze tonoucími malými siluetami dvou dosti rozličných postav, přes rameno měl přehozenou navlhlou velkou tašku a v ruce třímal ošuntělý špinavý tenisový míček. Když se konečně otočil, aby se vydal opačným směrem, než mizely postavy v tmavé mlze, začal si s ním při houpavé ztěžklé chůzi házet o zem.
~ konec ~
Avšak konec je jen začátek aneb pokračování příběhu v další povídce... :))
Srdečně
Teri <3