Povídka Kámoš: část první
Tato povídka je volně inspirovaná skutečností...
A bude součástí většího příběhu, o kterém se taky už snad brzy dozvíte víc.
Přeju pěkné počtení! :))
Stál před tím supermarketem, jeho nožky se lehce třásly zimou a na krku se mu ve větru houpala cedule, na které kostrbatými písmeny stálo "Sto dolarů".
Lidé kolem něj spěšně pobíhali, třískali o sebe nákupními košíky a skoro všichni ho s lhostejností přehlíželi. Ale ani on sám si jich nijak zvlášť nevšímal. Stále hleděl na široké prosklené dveře, hypnotizoval je svýma hlubokýma očkama a vždy, když se začaly otevírat, pozvedl zvědavě uši a napjatě čekal, jestli už konečně uvidí přicházet toho svého člověka. Kdyby na světě jiného nebylo, nevadilo by mu to…
Zanedlouho se dočkal. Zpoza dveří vyšel mladý muž a houpavým krokem zamířil k němu. Ve tváři se mu skvěl ustaraný výraz, trochu jako by se mračil, zvedlá obočí mu na čele vytvářela několik silných rýh. Ale kdo ví, možná to byl jeden z jeho obvyklých výrazů.
Jakmile však uviděl psa, oči mu hned změkly a rty se mu zkroutily v úsměv. Pes k němu okamžitě přiskočil, neboť ho nedržel žádný řetěz, čekal jen tak, jak ho tu jeho pán zanechal.
Vzápětí skočil na muže a tlapy si opřel téměř o jeho hrudník. Chlapík k němu něco zamumlal, načež pes seskočil zase na zem a než se nadál, dostal od pána nějaké jídlo. U toho mu muž stále něco povídal a silně gestikuloval rukama. Vypadalo to spíš, že mluví s člověkem, a ne se psem…
Pak popošli kousek dál od obchodu a posadili se na betonovou zídku čnící u chodníku, po kterém se proplétala velká masa lidí. Bez výjimky všichni spěchali. Zahloubaní do sebe. A čas od času se mezi sebou i srazili.
Kam všichni tak spěchaj? Vždyť už maj po práci… pozoroval je ze zídky mladík a nerozuměl tomu.
Muž se psem se uvelebili na velkém batohu nacpaném oblečením, který s sebou muž vlekl. Alespoň nemuseli sedět přímo na tom promrzlém vlhkém betonu.
Byl konec listopadu a před pár dny se začaly o slovo hlásit větší mrazy. Špatně si to ten muž načasoval. Ale co se dá dělat. Rozhodně to neplánoval.
Snad tahle sametová koule bude dneska večer někde v teple… Aspoň doufám… pomyslel si muž, zatímco se stále rostoucí dávkou smutku zíral do těch velkých očí sedících vedle něho. Najednou pocítil nutkání se k tomu měkkému kožichu přitulit, obejmout ho, zabořit do něj obě ruce a jen tak v něm spočinout. Kdo ví, jak dlouho ještě bude moct...
A tak na nic nečekal a udělal to. Užil si ještě tu chvíli, kdy se čas zasekne, vše je pěkné a… tak nějak úplné… Moment, kdy se problémy schovají někam hluboko do neznáma a my cítíme takový ten nepopsatelný, nepochopitelný klid vycházející odněkud zevnitř toho zvířete.
"Kámo, jak můžeš bejt pořád tak klidnej? Přece cejtíš, co se s náma děje. Kde v sobě sakra bereš tenhle klid?" zamumlal mu do velkého ucha, u kterého měl zrovna přilepený svůj ustaraný obličej a stiskl psa ještě pevněji. Chtěl si tu chvíli pořádně zapamatovat.
Většina lidí kolem nich pochodovala stále bez hlubšího zájmu. Co přitahovalo největší pozornost, byla ta cedule. Ale každý si ji stejně jen přečetl, letmo koukl na mladíka choulícího se k psovi, a nakonec si zase začal hledět svého spěchu za… Za čím vlastně?
Mladík koukal na ty davy okolo nákupního střediska a snažil se soustředit. Věděl, že bude muset někoho vybrat a oslovit. A také věděl, jaký typ člověka hledá. Avšak nebylo to ani zdaleka tak lehké, jak si to dopředu spřádal v hlavě. Moc takových lidí, které choval ve své představě, tudy neprocházelo. A procházelo by vůbec někde? Cožpak zvolil špatné místo? Nebo snad špatný čas? To si nemyslel. Spíš o lidech celkově pochyboval. Měl na ně vysoké nároky.
Seděli tam až do setmění. A chlapík s každou přibývající hodinou ztrácel naději, že se to dnes povede. Že se to vůbec někdy povede. A netušil ani, jestli to on sám zvládne, až přijde na ten zatracený okamžik…
Přinutil se oslovit několik lidí přicházejících v úvahu, ale nesetkalo se to s úspěchem. Buď všichni už nějakého psa měli, nebo se jim zdál moc drahý, nebo zase moc levný nebo velký, nebo zase malý nebo moc slintal nebo takový a makový… Po nějakém čase to muži začalo dost připomínat jeho návštěvy hereckých konkurzů. Věci, které tu dnes slyšel, se zase tolik nelišily od těch, co říkali jemu. A hlavně výsledek byl vždy stejný.
Odmítnutí.
"Tak jo, kámo… Možná spolu ještě jednu noc zvládneme. Co myslíš, bráško, no?" snažil se muž chlácholit svého psa, ale ve skutečnosti tím uklidňoval spíš sebe.
Když už to chtěl opravdu zabalit a vydat se zase na to stejné místo, kde přežívali minulou noc, nějaká naděje přece jen svitla.
"Já tvého psa koupím," ozvalo se odhodlaně za mladíkovými zády.
Pokračování příště…
P.S.: Jak se ti líbila první část mé nové povídky? Můžeš mi o tom napsat do emailu: https://terezabrezikova-cz8.webnode.cz/kontakt/.
Budu moc ráda! :))
Srdečně
Teri <3