Nová povídka (zatím bez názvu): první část

Příběh, na kterém teď pracuju, je opět inspirovaný skutečností a navazuje na mou poslední povídku Kámoš, kterou považuju za takový prolog tohoto zatím bezejmenného příběhu. (Když vyjde druhá část, už snad bude mít i oficiální název.)

Zajímavostí tohoto příběhu je, že jsem se inspirovala životem jedné velice známé osobnosti a napadlo mě, že si můžeme zahrát takovou malou hru, kdy vy jako čtenáři budete při čtení hádat, o jakou známou osobnost jde. V povídce je pár vodítek, která by vám mohla pomoci to odhalit, takže určitě čtěte pozorně a všímejte si detailů... :)) Záleží samozřejmě na tom, kolik toho o této hvězdě víte, jestli je to například vaše oblíbená osobnost apod. Nedokážu vůbec říct, jestli to pro vás bude těžké, nebo naopak velmi lehké uhodnout :D. Nejspíš vám to bude také jasnější, až při čtení pokračování...

Jakmile povídka bude venku celá, mám v plánu odhalit, kdo známý se za hlavním hrdinou příběhu skrývá.

Jedinou nápovědu, kterou vám v tuto chvíli dávám je, že tato osobnost je Američan, proto se i děj povídky odehrává právě v New Yorku.

A ještě tak na okraj... Kdyby vám přišlo zvláštní, proč je příběh psaný obecnou češtinou, tak to má v příběhu také svůj hlubší smysl, který vám po vydání celé povídky mám v plánu vysvětlit... :))

Přeji vám příjemné počtení a úspěšné odhalování! Můžete mi napsat své tipy, kdo se pod hlavním hrdinou příběhu ve skutečnosti skrývá... :))

Srdečně

Teri <3

Ležel jsem v tý posteli a nemoh usnout. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nebylo mi to prostě souzený. Ze začátku jsem si myslel, že je to tou postelí, spal jsem v tom hotelu první noc. Nesnáším měkký postele a tahle byla extra měkká. A navíc strašně páchla. Nemoh jsem se toho smradu zatuchlejch starejch matrací v kombinaci s laciným pracím práškem zbavit.

Ale nebylo to tou postelí. Něco ve mně hlodalo.

Musím si koupit aspoň vlastní peřinu, napadlo mě, zatímco jsem se otáčel zase na druhej bok. Už asi po dvacátý za poslední hodinu. Kouknul jsem na hodinky položený na tý krabici, který říkali noční stolek, a vůbec mě nepřekvapilo, že už byly tři ráno. Docela smůla, protože jsem vstával brzo ráno do práce. Ještě před svítáním.

Tak to už nemá ani cenu jít spát, řekl jsem si a posadil se, no neva. Kydat hnůj zvládnu i bez čilýho mozku…

To, co ve mně hlodalo, chtělo ven. Pokud bych se to pokoušel zadržet, nebylo by to k ničemu.

Tak jsem vstal, udělal si asi půl litru kafe a než jsem zasedl k tomu ošuntělému stolku, co stál pod oknem, zapálil jsem si ještě asi dvě cigarety. Ani ne tak proto, aby mi to líp myslelo, ale spíš už tak ze zvyku.

A pak jsem začal. Už zase jsem byl v tom svým světě. Ve světě, kde je všechno přesně podle mě.

Myšlenkama už úplně někde jinde, hlavně ne v tomhle zatraceným hotelu, jsem vzal do ruky svý starý dobrý pero a úplně čistej psací blok. Ten jsem si pořídil den předtím za poslední peníze, který mi ještě zbyly po tom, co jsem si předplatil tenhle krcálek.

Zejtra už naštěstí dostanu svý první prachy, připomenul jsem si. Vždycky jsem jel až nadoraz. Ať se to týkalo čehokoliv. I peněz.

U stolku jsem se nepotřeboval dlouho nad ničím zamýšlet. Všechno potřebný jsem domyslel za tu dobu v tý posteli.

Je to zajímavý. Člověk, když má něco udělat, tak mu to prostě nedá pokoj. Furt mu to běhá po hlavě, než mu to konečně dojde, zvedne ten svůj zadek a jde s tím něco udělat. Tak se asi pozná, že je to to pravý… To, co máte, nebo dokonce musíte udělat.

A podobně to bylo i s těmahle postavama, který se mi vynořovaly v hlavě úplně jako živý, a pořád se zpřesňovaly, jejich rozhovory se prodlužovaly a postupně to všechno začínalo dávat jasnej obraz... Teď už záleželo jen na mě, na mý ruce, aby to všechno hodila na papír do toho bloku.

A tak jsem tomu nebránil. Sedl si, psal a psal. Jako ve vředě. Jestli jsem byl unavenej? No jasně, že jo! Pořádně jsem se nevyspal už několik tejdnů v kuse. Když taky spíte venku po autobusovejch zastávkách, zas tak dobře se nevyspíte…

Ale ten příběh byl silnější než já nebo moje únava. A měl jsem svý kafe. To byl základ všeho.

Věty se mi objevovaly pod rukama doslova tak, jako by mi je někdo diktoval.

Docela často jsem uvažoval nad tím, kde se to ve mně bere. Proč se pořád snažím bejt v tomhle svým světě hrdinů. Ale v tý době jsem si na to ještě nedokázal odpovědět. Jen jsem věděl, že je to něco, co si musím hýčkat a nikým si to nenechat sebrat. Za žádnou cenu. Patřilo to ke mně jako… No třeba jako mý boty.

Na herectví jsem se už vykašlal, měl jsem toho plný zuby, a tak psaní byla moje jediná šance. Moje záchrana. Toho jsem se vzdát nehodlal. A jak jsem viděl, ani to nešlo. Pronásledovalo mě to na každým kroku.

Do zazvonění budíku jsem popsal asi půl bloku a vypil ještě jeden kýbl kávy.

Byl jsem úplnej magor, to jo.

Když jsem pak v koupelně koukal jako sůva z nudlí do toho malýho špinavýho zrcadýlka těsně před tím, než jsem měl odejít do práce, moje kruhy pod očima docela připomínaly boxovací pytle.

Trochu se vyspím odpoledne, než přijde Jimmy, řekl jsem si a spěšně si opláchnul obličej v ledový vodě. Stejně netekla teplá, čekal bych tam na ni celej den a stejně bych se nedočkal…

"Tyrone!"

Otočil jsem se a viděl, že je to Jimmy. Bylo už odpoledne a já se vracel z práce.

"Čau," zpomalil jsem, aby mě moh dohnat, načež do mě začali narážet některý lidi, protože jsem jim začal překážet. Zase jeden, co je vyrušuje z jejich spěchu. Zpomalit na chodníku v tomhle městě, nebo dokonce se na něm úplně zastavit, je sebevražda.

"Tak co, jaký to je v tý zoo?" zeptal se hned Jimmy, evidentně ho pálila nesnesitelná zvědavost.

"Práce jako každá jiná. Celej den jen kydáš hnůj a snažíš si dát bacha, aby tě někdo nesežral, víš."

Zařadili jsme se zase do pravidelného proudu spěchajících lidí.

"Jo, jasný, takže podobný jako u nás," poznamenal Jimmy a zachichotal se svým vysokým smíchem.

Jim byl podobně starej jako já, ale hlas měl pořád jako kluk. Jako by se mu zasekl kdesi ve vývoji. Pracoval v jedný malý korporátní firmě, dělal tam malýho úředníčka, ale nesnášel to tam. Asi se po něm dost vozili.

"Bydlíš teda nakonec v tom hotelu Na Růžku?" pokračoval Jimmy.

"Jo, přesně v tom. Je to pajzl, ale dá se to… Lepší než lavička…"

"To jo, ještě v týhle kose. Fakt tě obdivuju, brácho…"

"Nějak jsem to zvládl, dík… Přijdeš dneska večer? Platí to?"

"No jasně! Počitám s tim. Už mi ty naše večery chyběj."

"Mně taky. Pořádně jsem se nikam neposunul za tu dobu, co jsem byl… mimo."

Dá se říct, že já a Jimmy jsme byli na stejný vlně. Podporovali jsme se. To, co nás asi nejvíc spojovalo, bylo, že jsme se oba chtěli dostat někam jinam, než kam se nás všichni snažili celou tu dlouhou dobu zaškatulkovat. Oba jsme v sobě měli silné odhodlání. Neexistovala možnost, že bychom to nezvládli.

Ale Jimmy byl opatrnější než já. Na rozdíl ode mě si hlídal svý jistoty. Já bych to v tý jeho práci nevydržel. Proto to se mnou taky občas dopadalo, jak dopadalo…

"Už se tam nevrátím, neboj," dodal jsem s jistotou, ale jistý jsem si tím ve skutečnosti vůbec nebyl.

Došli jsme na konec ulice, tam, kde se prodávaly noviny. Jedny jsem si koupil. Tam se se mnou Jimmy rozloučil.

Cestu k hotelu jsem si záměrně trochu prodloužil, šel jsem radši menšíma klidnějšíma uličkama, abych se moh s nosem vraženým do novin loudat a s nadějí už procházet inzeráty. I přes to, že jsem zvířátka měl rád, věděl jsem, že v zoo je to pro mě jen dočasný. Potřeboval jsem něco jinýho. Něco, co by už nějak souviselo s mým oborem. Tak jsem celou dobu uvažoval.

Ale co by to mělo bejt? Měl jsem jít dělat kulisáka, když mě nikde nechtěli obsazovat? Tak, jak mi to furt radili?

Očima jsem přeletěl pár inzerátů, ale většina z nich byla nepoužitelná. A tak místo toho, abych se po zbytek cesty jen mračil, radši jsem noviny zase složil a vyrazil se konečně trochu vyspat.

~ Konec první části ~